Šálek plný příběhu Barbory Svorové

Barbora Svorová - druhým jménem květinové dítě a jedna ikonická černá váza. Tohle spojení v naší brněnské pobočce, tvoří nám i vám každodenní radost. Barča se totiž stará o naše čerstvé kytičky a o to aby chytili pohledem. Od kvítí se ale přesuneme k ní a k tomu co jí na její práci baví nejvíce.

Co pro vás znamená zajít si na kávu?

Myslím, že jsem trochu závislák a mám pro kávu slabost. Je to takový můj ranní moment, než otevřu všechny emaily a začnou hovory, potřebuju prostě kafe abych začala fungovat. Pikolu mám ráda moc, protože si tam můžeš sednout hned po probuzení, ještě v polospánku, a klasicky se ozve od Honzy nebo Zuzky: „Jak to jde, co si dáš?" aniž by potřebovali odpověď, to je pro mne velmi speciální, haha. 

Jakou kávu si u nás nejčastěji vychutnáte?

Cortado nebo Cappuccino. Vždycky!

Kdo vás naučil pít kávu?

Asi hlavně praxe, pracovala jsem v několika kavárnách a barech, Skog, Blokk, Spektrum, Automat. Tam jsem se naučila vnímat rozdíly a začala jsem mít pro kávu opravdovou slabost.

V jaké společnosti si kávu nejraději vychutnáváte?

Buď spontánně, jak to přijde klidně i sama, nebo se svými oblíbenými pár lidmi, se kterými se nezastavíš dřív než za tři hodiny.

Vaše práce je velmi krásná, barevná, popíšete nám, co vše tvoříte? 

Děkuju! Miluju barvy a divokost, a to se snažím promítnout do vazby kytek. Květinový dítě je projekt, kde nechávám věci růst trochu po svém. Nedržím se žádného konkrétního stylu, spíš se řídím tím, co zrovna kvete na zahradě, co najdu na Zelňáku nebo v přírodě cestou. Výsledek je pokaždé trochu jiný barevný, rozcuchaný, živý. Momentálně máte možnost vidět moje kytky přímo u vás ve váze v brněnské Pikole.

Co máte na své práci nejraději? 

Mám dvě práce, které jsou skoro přesné protiklady. Tou první je Vitamin — kulturní a kreativní platforma, neustálé plánování akcí, setkávání s šikovnými lidmi, meetingy, emaily, hektika.  A pak je můj osobní kreativní projekt Květinový dítě. Zahrada, zabořené ruce v hlíně, ticho, bez plánu. Vedle mě většinou zabořená mamka v jiném záhoně, pracujeme, pak máme pauzu, sídlíme, pak sběr rozkvetlých květin, vázání a aranžování všude po Brně. Jedna práce bez druhé by mi nestačila, mám pocit, že se dobře balancují. Ale obě jsou náročné, takže když se vrátím ke kávě, je pro mě kafe i taková pauza během dne, kde se zastavím a doplním palivo.

Jak jste se k této práci vůbec dostala? Čím si vás květiny získaly? 

Vyrostla jsem v tom. Moje mamka je zahradní architekta, takže jsem od dětství žila vedle člověka, který miluje každou rostlinu a ví, jak se o ni postarat. Myslím, že odtud vznikl i název projektu Květinový dítě. Máma je moje největší inspirace a upřímně řečeno, bez ní by žádné kytky nebyly. Ona dělá všechnu tu zahradní práci a péči, seje, pěstuje, stará se — a já se ji snažím vypomáhat a učím se to postupně... no a pak to vše otrhám a vážu divoké kytice, jednak do kaváren a podniků po Brně a pak taky na zakázku. 

Proč jste se rozhodla si květiny sama pěstovat? 

Práce na zahradě mne baví, ale taky cítím, že ten čas s přírodou prostě potřebuju. Obecně mám pocit, že vedeme dost hektický život a jsme čím dál víc odtržení od sezonnosti od toho, co kdy kvete, co kdy zraje, jak to všechno chodí. Zahrada mě to učí zpátky. Navíc mi záleží na tom, odkud materiál pochází. Kytky z české zahrady jsou něco jiného než ty, co cestují týdny z Afriky nebo Holandska. A za tou cestou se toho dost skrývá: pesticidy, podmínky práce na plantážích, to fakt není hezká kapitola. Nechci se tvářit, že si nikdy kytičku nekoupím v květinářství to ne, ale mám pocit, že to jde i jinak — a tak to zkoušíme, po svém, na naší zahradě.

Na co se momentálně nejvíce soustředíte? Pomáhá vám k tomu káva? 

Bez kávy bych nefungovala  :)  A teď obzvlášť jsou přede mnou jsou dvě velké změny najednou a obě mě dost zaměstnávají.
První z nich je rekonstrukce prostor Vitaminu na Zábrdovické, na které se podílím a který bychom chtěli letos otevřít. To je velký projekt a hodně práce, ale moc se na to těším. 

A pak je tu zahrada. Kvůli developerskému projektu na Nových sadech se budeme muset s naším pozemkem, kde nyní vše pěstujeme pomalu rozloučit — a to znamená přestěhovat úplně všechno. Každou rostlinku, každý záhon, celou zahrádku, na které jsme roky pracovaly. Je to smutný, protože na to místo jsme zvyklé a má svoje kouzlo. Ale zároveň mamka, jako vždy, zachránila situaci a zajistila nový pozemek, za což jsem jí nesmírně vděčná. Takže se i těšíme. Nová zahrada znamená začít znovu, promyslet, co kde zasadíme, co chceme jinak. Je to taková nucená obnova, která nás možná posune dál, než kdybychom zůstaly na místě. Nová kapitola Květinového dítěte brzy začíná, úplně na nové půdě, doslova.

Co zrovna děláte, když nepracujete? 

Poslední dobou mě velmi chytlo jít si zacvičit buď do gymu, nebo na jógu. Musím budovat sílu, nezdá se to, ale práce na zahradě je fakt hardcore. Neustále něco táhnete, stříháte, ryjete, není to vždy úplná idylka s kafem v ruce, ale děláme si to hezký.

Co se vám nejvíce líbí na vašem městě? 

Brno miluju a má neskutečnou kavárenskou scénu. Ráda odjíždím i pryč, chvíli jsem jinde ale vždycky se mega ráda vracím. A myslím, že vím proč. Mám tu svoji komunitu. Není to velkoměsto, kde se ztrácíš v davu a nikoho neznáš — v Brně když jdeš na kávu, skoro vždycky potkáš někoho blízkého a zakecáš se na hodinu. To mi přijde vzácný. Mám pocit, že tu lidi opravdu vědí, co dělají jejich sousedi, kamarádi, spolupracovníci. A pak je tu ta kreativní a kulturní stránka Brna — pořád se tu něco děje, vznikají nové projekty, prostory, lidi zkouší věci,  jen je potřeba trochu hledat, nejde to vždy naproti. Ale když to najdete, zjistíte, že Brno je v tom speciální. 

Pamatujete si na první návštěvu Pikoly? Jaká byla? 

Haha, myslím, že to vypadalo nějak takto: Honza a Zuzanka, všechno naklizené a připravené, minimalistické a černé, všechno na svém místě a v nejlepším pořádku s nejvíc vyladěným kafem.

Navštívila jste i jiné pobočky Pikoly? Která je vaše nejoblíbenější?

Ano, mám moc ráda i Pikolu v Šumperku i v Olomouci — ale přiznám se, že Brno je moje srdcovka. Asi proto, že jsem tam skoro každý den a už je to prostě můj start dne.